Říjen 2015

28. října

28. října 2015 v 21:05 | malinká |  Když si píšu deník...
A jsem zpět...
***
Za posledních pět minut jsem zvládla břečet, smát se, mít výčitky svědomí a teď jsem v zajímavě šťastném rozpoložení. Jsem vážně dobrá...
***

20. října

20. října 2015 v 15:06 | malinká |  Když si píšu deník...
Myslím, že mě to mrzí. Ne, vím, že mě to hrozně mrzí a štve a trhá zevnitř, ale co můžu dělat? Co může holka jako já dělat? Změnila bych něco? Sám moc dobře víš že ne. A tak se ti to bojím říct. Bojím se jakkoliv jinak chovat. Prostě se bojím.
***
Kamarádka do postele. To už tu bylo. A teď zase. Víš, že mě to už nijak netrápí?
***
Když si tak sedím na posteli, skoro brečím a píšu tohle, tyhle věty co nedávají smysl, hlavou mi běhají myšlenky, které si nechci nechat. Vzpomínky, myšlenky, úvahy, které prostě nechci. Chtěla bych je prostě někam zavřít, abych věděla kde jsou, ale takhle mi nevyskakovaly. Aby byly někde schované...
***

16. říina

16. října 2015 v 22:54 | malinká |  Když si píšu deník...
Nechce se mi věřit, že by jsi mi byl schopný udělat něco takového. Nechce se mi věřit, že by se mi to mohlo líbit.
***
Aspoň jsem zjistila, kolik toho můžu vypít, aniž by mi ráno bylo špatně.
***
Konec.
***

13. října

13. října 2015 v 15:05 | malinká |  Když si píšu deník...
Potom, o jsem včera ležela v posteli s tím, že život nemá cenu a já už tu být nechci, jsem se dneska překvapivě v pořádku vyhrabaa z postele a zládly školu. Až na písemky. Ty se ale nepočítají.
Snad proto, že vím, že zítra odjíždím na tři dny pryč od všeho fotit a odpočívat a to se mi vážně zamlouvá...
Snad proto, že moje "kde jsem udělala chybu" vystřídalo "co má sakra za problém"...
každopádně mi tento stav mé mysli vyhovuje.
***

10. října

10. října 2015 v 23:12 | malinká |  Když si píšu deník...
Nějak se mi to vymyká z rukou.
Všechno.
***
Chtěla bych se vypsat, ale nějak mi to nejde.
***

3. října

3. října 2015 v 22:27 | malinká |  Když si píšu deník...
Pět hodin ráno a zvoní mi budík. Je moc brzo na to, abych se cítila ospalá. Je moc brzo na všechno.
Když pak jedeme autem, vychází slunce. Je to ještě krásnější, než když zapadá.
"Pojedete se mnou do Pekla." Dostanu hasičskou bundu. A jedeme.
Dostaneme celty, karimatky a přilby. Vyměním svoje milované boty za zásahové. Později jsem za to ráda. A za bundu ještě víc.
Druhé patro v zadní části ruiny Pekla. Je tam spadlý strop, pod který se nasoukám až po prsa. Trochu mě děsí, že nevím, kde to vlastně mám nohy, ale daleko horší je představa, že na trámech, které mám kolem hlavy, budou za chvíli naskládaná prkna, abych nebyla vidět. Je ze mě živá oběť pod zřícenými troskami budovy.
"Zakryj si oči, až to tam budu dávat."
Na dvoře mezitím vyhrává rádio a ozývají se rány o plech.
A pak čekám. Půl hodiny a pak slyším rolničky. Pes pobíhá po trámech. Prach se sype. Pes začne štěkat a já si přikrývám obličej.
Po psovi, který se mě snaží vyhrabat a kouše do prken nad mojí hlavou je přestávám počítat a soustředím se na to, abych rozhýbala nohy, než přijde další.
Po víc než třech hodinách končím. A dostanu najíst. Pak už jen sedím u ohně s milýma lidma. A jsem ráda, že jsem si nic takového nemusela zažít dooprady, ale jen jako figurant.
***
***