Červenec 2016

Malé vyprávění o velké věci...

21. července 2016 v 23:47 | malinká |  Takové to jiné...
Myslela jsem si, že už sem nikdy nic nenapíšu. Spletla jsem se, ostatně jako vždy.
Až si budete tohle (dlouhé) vyprávění číst, pusťte si tohle, atmosféra je nadevše.




















Byla jsem ve Francii se sportovním kurzem naší školy. Docela sranda, protože jsme tam byly dvě holky na cca třicet kluků a ještě to ani nebyl můj ročník tak jsem znala přibližně tři lidi. No jenže se ráda seznamuju, což je asi chyba.
Začalo to druhý večer v kempu příhodně lahví vína. A pak druhou a třetí. Až po vracení se v myšlenkách k tomu večeru mi došlo že to bylo cílené. Seděli jsme se skupinou lidí na něčem, čemu by se dalo říkat terasa a když jsme byli moc hlasití, přesunuli jsme se do stanu. Kde jsme pokračovali pivem, u kterého jsem už jen předstírala že ho piju protože v tu chvíli jsem ještě měla zbytek rozumu. Pak si mi ale jeden z nových kamarádů lehnul do klína, že chce polštář a myslím, že to byla ta chvíle, kdy rozum prostě odešel. Nevím, jak dlouho jsme pak ještě byli ve stanu s ostatními protože se mi to všechno rozplívá před očima a mění se na jeho obličej a ten pocit když mě hladi ve vlasech. Je to nekonečná chvíle kde jsme jen my dva a díváme se na sebe zatímco kolem se motá dalších šest opilých lidí. Ve stanu. V ložnici pro čtyři. Skončili jsme u něj ve stanu. Znáte ten pocit, když vás někdo poslouchá i když povídáte kraviny, protože je mu prostě jedno co děláte a záleží jen na tom, že tam jste? Já teď už ano. Nevím jak dlouho jsem mu povídala o mých plánech do budoucna, ale vím, že byla už hodně noc a měla jsem pocit že bych měla jít a tak jsem se rozloučila a už jsem rozepnula stan, když mě chytil. "Pusu na dobrou noc?" Měl v očích očekávání. "To nejde." A já měla svoje zásady. Pak mě políbil na tvář. Ve stanu na mě čekala moje kamarádka. "Vy spolu nemůžete začít chodit, to by bylo divný." Prohlásila a podívala se na mě výrazem kterým to chtěla potvrdit. Tak jsem jí to potvrdila.
Druhý večer se za mnou zastavil s tím, jestli si s nimi zase nechci sednout. Prý je divné, aby kluci pili víno sami bez holek a tak budou všichni jen rádi když přijdu a vzmu s sebou kamrádku a budem to mít zdarma. Tak jsem souhlasila, minule to bylo docela fajn. Asi po pěti minutách mi ale začala být zima, tak jsem si šla pro další vrstvu oblečení a tím ztratila svoje místo, protože přišli další lidi. Když jsem si už myslela, že si spíš půjdu lehnout a poslouchat písničky ozvalo se "Proč si nesedneš na mě?". Tak jsem si sedla. Otevřela se první láhev. Bílé. Prý to bylo speciálně pro mě protože jiné nepiju. Nakonec jsme sdíleli i hrneček a náš systém vypadal následovně: jednou jsem se napila já, potom on, potom zas já, potom on a přišla věta "Dopij to, ať si můžem dolít. U skoro plného hrnku. Pokračovali jsme růžovým. Pak červeným. A pak portským a o už jsem neměla moc představu o tom, co dělám. Vím jen že se polovina lidí zvedla, že vyleze na nějaký kopec a já se chtěla jen projít, než budu moct zase myslet. Vím, že šel se mnou a držel mě za ruku, poslechli jsme si pár řečí a pak už jsme byli sami. A našli jsme lavičku. Chtěla jsem si sednout. "Je to celý mokrý, nechceš si zase sednout na mě?" A pak mi zbyly útržky.
*Sedím mu obkročmo na klíně. Líbá mě. Nechci, aby přestal. Brečím. Uklidňuje mě. Motá se mi hlava. Padám na zem. Zvedá mě zpátky k němu. Mačká mě v objetí.*
Nepamatuju si, jak jsme se dostali k němu do stanu, ale vím že jsem se vrátila k vyprávění všech blbostí co mě napadly, změnila mu tapetu na telefonu a on mezitím zkoušel co všechno mu dovolím. Moc toho není, ale to mu nevadí. Objal mě, hladil po vlasech, šeptal mi do ucha, že jsem krásná. Mylím, že někdy v tu chvíli jsem usnula.
Ráno jsem se vzbudila dezorientovaná v jeho objetí asi v půl páté ráno. Zpanikařila jsem, sundala ze sebe spacák a jeho ruce, do kterých jsem dala mikinu, aby něco objímal a nevzbudil se a potichu se vykradla ze stanu. Potom jsem stála před tím mým a přemýšlela co udělám. Nakonec jsem vlezla dovnitř. "Víš že bys s tímhle měla přestat, že to není fér." Ozvala se kamrádka. Odsouhlasila jsem jí to. Snažila jsem se ještě chvíli spát a pak jsem to vzdala a šla dělat snídani. "Kdy jsi v noci odešla byla mi bez tebe zima." Ozvala se za mnou výčitka. Stál tam s rozcuchanýma vlasama a přišel ke mě a pohladil mě po ruce. "Asi v půl páté, nechtěla jsem ti udělat problém." Potom se za mě postavila kamrádka, která ho vyhnala pohledem. "Marek se mě ptal kde jsi spala. Řekla jsem mu že semnou." Miluju jí. A slíbila jsem sobě, že tenhle podivný úlet přestane.
Odpoledne jsme se stěhovali do jiného kempu. Po celodenním ježdění na kole(což byla vlastně náplň celého kurzu, jak jsem zapomněla zmínit) byla kamrádka hodně unavená. Postavila jsem stan, donutila jsem jí večeřet a pak se dala dohromady. A chtěla se projít po městě, jen mě se moc nechtělo, protože narozdíl od ní, jsem něměla moc času na to si odpočinout. Nakonec jsme šli a když jsme odcházeli od stanu, všimla jsem si jak u svého stanu leží on. Nevypadal dobře. Řekla jsem kamrádce ať počká a šla k němu. "Stalo se ti něco?" Nejdřív to zamlouval. Pak jsem se dozvěděla, že měl astmartický záchvat, tak se mu špatně dýchá. Nechtěla jsem ho tam nechat, ale nechtěla jsem zklamat kamrádku, tak jsem se zvedla k odchodu. "Půjdu s vámi." Nebyl to dobrý nápad. Nemohl popadnou dech za každým kopcem, ale odmítal to přiznat. Naštěstí kamrádka pořád zastavovala a fotila. Když se od nás poprvé vzdálila aby něco vyfotila odjinud a nebyla na dohled, přišel a obejmul mě zezadu. Hlavu mi zabořil do vlasů. Do té doby jsem si myslela, že budu odtažitá. Myslela jsem špatně. Večer jsme se zase sešli i s ostatními, tentokrát ale střízliví. Pouštěli jsme si nejskvělejší kapely, došlo i na moje Hollywood Undead, které jsem nahlas zpívala spolus mým telefonem a mezitím mu je posílala. Nevnímala jsem pohledy ostatních, kde se ve mě vzalo tolik nadávek a všeho. Jen jsem si to užívala. Potom prohlásil, že je unavený a že půjde spát. Byla to výzva pro mě, abych se přidala. "Ještě chvíli tu posedím." Odešel. Počkala jsem přesně jednu písničku, pak jsem si šla lehnout taky. Nebo jsem si myslela, že půjdu. Po zastávce v umývárně jsem si sedla přes stan, koukala na nebe a hledala družice. "Co tady děláš?" Klekl si ke mě. "Přemýšlím." "Nad čím?" "Jak zahnat špatnou náladu. A proč tu přede mnou sedíš jako Spiderman." Zasmál se. "Nemáš důvod mít špatnou náladu." Políbil mě na čelo na dobrou noc a odešel. Lehla jsem si do stanu se sluchátky a poslouchala jednu písničku pořád dokola. Jeho oblíbenou. Dostala pochvalný pohled od kamarádky, že tu spím s ní a pak pokračovala v mém trápení se hudbou, dokud jsem neusnula.
Další den měl být jeden z nejhorších, jen jsem tom ráno ještě nevěděla. Ujeli jsme dvojnásobek kilometrů, než předešlé dny. On víc než polovinu cesty držel se mnou, i když jsem ho viditelně zdržovala. Pak mě začaly zlobit plíce. Když jsme se onečně dostali do kempu, tak jsem si jen lehla na zem a popadala dech. Pak to přišlo. Ležela jsem na zemi a nemohla se nadechnout, všechen v zduch z plic mi utíkal. Začala jsem se klepat. A bylo mi přišerné horko. Vyskočil mi tep, bylo to jako bych běžela. On a ještě jeden kamarád mě zvedli a začali prohlížet. Naměřili teplotu 39,5 a tak na mě naházeli studené ručníky. Pak mě zase položil a nutil mě, abych se nadechovala i když to šíleně bolelo. Staral se o mě celý večer. Dokonce mi postavil stan. Ten večer jsme ale spali venku. Koukali jsme na hvězdičky a on mi povídal o komiksech, knížkách a filmech a držel mě u toho za ruku. Pak mi ukazoval souhvězdí co hledali na táboře když byl malý. Pak jsme usnuli.
Další den jsem nejela na kole. Do dalšéího kempu jsem dojela s dalšími marody autobusem. Když přijeli i ostatní jen tak jsme seděli na karimatkách a povídali si. Pak jsme tam byli sami. Vyprávěli jsme si vtipy. Pak ani nevím jak jsme se ocitli tak blízko. Najednou jsem mu koukala přimo do očí. Pak se naklonil a začal mě líbat. Nechala jsem ho. Když přišli ostatní, že by jsme si mohli zajít na večeři souhlasili jsme. Sice jsem neměla v plánu něco sníst, ale chtěla jsem si popovídat. seděli jsme spolu na jedné straně stolu. Chytil mě za ruku. A tak jsme seděli za stolem a jen se drželi za ruce.
V noci jsme znovu chtěli spát venku. Postavili jsme jen plachtu od stanu na věci a lehli jsme si ven spolu s kamarádkou a jedním jeho kamarádem. Leželi jsme vedle sebe, karádka byla kus od nás a další člen naší sestavy ještě nepřišel. Povídali jsme si o všem možném, pak se nade mně naklonil a znovu mě začal líbat. Odstrčila jsem ho. "Tohle co děláme je špatně." "Já vím a omlouvám se ti za to. Ale je noc, nikdo nás nevidí a už nebudu mít jinou příležitost." Pak pokračoval. Nechala jsem ho. Nevím, jak mohl vědět, co na mě platí, ale věděl to přesně. Nechtěla jsem aby to skončilo, ale muselo. Protože přišla jedna z nejhorších nocí mého života.
Přišla k nám skupinka zhulených a opilých členů kurzu. Stáli nám nad hlavama a začali si povídat o tom, jak moc velká jsem děvka. Zvedla jsem je a seřvala na dvě doby. Odešli. Pak se vrálili s karimatkami. Chvíli jsem ještě poslouchala všechny jejich řeči, pak jsem toho měla dost, zvedla se a šla si lehnout doprostřed volného konce plochy, kde jsme měli stany. On o chvilku později přišel za mnou. A pak celá skupina a všechno začalo nanovo. Nevím, jestli bylo horší slyšet jaká jsem děvka nebo řeči o tom, co by se stalo kdyby si lehli ke mě do spacáku. Začala jsem brečet. Vyskočil mi tep a bylo mi stejně zle jako předešlou noc. Všiml si toho. Začal mi měřit tep. "Ty mají divnou předehru. Neměl by jí spíš něco strkat do pusy než jí sahat na krk?" To už se neudržel. Během pár vteřin ze sebe vychrlil milion nadávek a ujištění, že nevyváznou celí, jestli ju zkolabuju. Lekli se a postupně se sebrali a odešli. Leželi jsme tam sami jen s jeho kamarádem. Pak začalo pršet. Po chvíli mi promokl spacák a tak mě odvedl alespoň pod plachtu stanu, že si lehne před dveře a bude hlídat. Po chvíli se ale déšť zoršil tak šel dovnitř ke mě. Prohlásil, že se musím převléct z mokrého oblečení a podal mi svoje. Pak přišel i jeho kamarád. "Měla by sis lehnout ke mě do spacáku, ten je ještě docela suchý a ty byl měla být v teple." Omítla jsem. Podal mi mikinu, prohlásil, že je hrozný idiot, že ho napadlo spát venku, a že měl tušit že to můžu odstonat. Obejmul mě a v jakési skrčené poloze jsme šli spát. Tři. Ve stanu pro dva. Spolu s věcma pro tři lidi. Na zemi byla louže dešťové vody.
Ráno za mnou přišel jeden ze zhulené party. "Kde jsi v noci spala? Ráno jsme vás hledali tam, kde jste byli večer a nenašli jsme vás tam." "Do toho ti ale vůbec nic není!" Málem jsem křičela.
Další cest na kole byla odvolána z důvodu deště. Sbalili jsme věci a odjeli. Na každé zastávce nevynechal příležitost být se nou sám, chytit mě za ruku... Poslouchat se mnou nadávky. A to až skoro domů. Potom přišlo rychlé a roztržité rozloučení byl čas se vrátit zpátky do reality. Reality, kdy jsem zadaná o něm se mi může jen zdát. Vyhrála jsem titul *Nejhorší přítelkyně všech dob*. A taky *Děvka roku*. A cítím se hrozně a proto to sem píšu měsis po tom, co se to stalo. Myslela jsem, že to byl jen takový úlet, že na něj přestanu myslet a budu dál ta co mám být. Víte, jak to dopadá, když si o sobě něco myslím...
Nesuďte mě prosím, vážně mě nesuďte. Jsem zamtená puberťačka, co je nešťastná ve vztahu, co má, ale ten co by chtěla mít nemůže.